Vážení čtenáři,
mezinárodní obchod ekonomikám prokazatelně pomáhá a budování bariér spíše škodí. Amerika má však tu výhodu, že je na dovozu závislá mnohem méně než ostatní státy.
Prezident Donald Trump začal obchodní válku už během svého prvního mandátu zavedením nových cel na hliník a ocel v roce 2018. Své druhé funkční období pak letos odstartoval novými cly proti Kanadě, Mexiku i Číně.
Ekonomové nadskakují zděšením. Připomínají často někdejšího strašáka „nejhoršího cla všech dob“ neboli Smoot-Hawleyho zákon o clech, který na začátku Velké hospodářské krize v roce 1930 spustil globální obchodní válku uvalením cla na 20 000 položek zboží dovážených do Spojených států.
Myšlenku, že čím víc obchodujeme se zahraničím, tím lépe (v celkovém vyjádření), si osvojil každý univerzitní student ekonomie. „A přece je tu ještě něco, o čem ekonomové sice vědí, ale raději si to nechávají pro sebe: Agregátní zisky z obchodu jsou v případě velké ekonomiky jako Spojené státy kvantitativně poměrně malé. USA by určitě zchudly, kdyby se vrátily k úplné autarkii a s nikým neobchodovaly. Ale nezchudly by zase tolik,“ uvádí držitelé Nobelovy ceny Abhijit Banerjee a Esther Duflo ve své fundované knize Dobrá ekonomie na těžké časy, kterou připravuje k vydání nakladatelství Academia.
Odkazují se na průlomovou práci dvou uznávaných ekonomů Arnauda Costinota a jeho spolupracovníka Andrése Rodríguez-Clara, kteří v březnu 2018 vydali studii The US Gains From Trade (Zisky Spojených států z mezinárodního obchodu), kde si položili následující otázku:
Ve Spojených státech se z každého dolaru utratí za dovoz asi osm centů. Co kdyby se – kvůli velké zdi nebo nějakému krajnímu opatření hospodářské politiky – toto dovážené zboží přes hranice Spojených států nedostalo? Kolik by byli američtí spotřebitelé ochotni zaplatit za to, že tato hypotetická změna nebude zavedena?
Odpověď na tuto otázku vyčísluje společenské náklady autarkie, respektive nárůst bohatství z mezinárodního obchodu. Podle Costinota a Rodríguez-Clarea je nejpravděpodobnější kalkulace, že Spojené státy mají zisk z mezinárodního obchodu zhruba ve výši 2,5 % HDP. To opravnu není moc. V roce 2017 ekonomika Spojených států reálně rostla o 2,3 %, takže jeden rok solidního ekonomického růstu by mohl zaplatit za to, že ekonomiku USA uvedeme do úplné autarkie, tedy izolace od ostatního světa.
Trump se snaží cly bojovat za udržení pracovních míst v Americe, nicméně je prokázáno, že mnohem víc pracovních míst za poslední dvě nebo tři dekády (od nástupu Číny do mezinárodního obchodu) zaniklo kvůli technologickému pokroku a hlavně automatizaci výroby. Továrny v USA potřebují méně pracovníků, protože velkou část výroby obstarávají stroje.
Království autarkie
Studie Costinota a Rodríguez-Clare je výsledkem dlouholetého výzkumu a je založena na dekádách zkoumání mezinárodního obchodu. Uvažuje se v ní takto: Pokud by Spojené státy dovážely pouze banány a pěstovaly jablka, byl by výpočet poměrně snadný. Podívali bychom se na podíl banánů na spotřebě, a také na to, do jaké míry jsou spotřebitelé ochotni nahradit banány jablky a opačně, pokud se cena banánů a jablek změní (jmenuje se to křížová elasticita cen).
Spojené státy ve skutečnosti dovážejí výrobky asi v 8500 kategoriích, takže abychom mohli tento výpočet provést správně, museli bychom znát křížovou cenovou elasticitu mezi každým výrobkem a cenou každého dalšího výrobku na světě – jablek a banánů, japonských aut a amerických sójových bobů, kostarické kávy a čínských košil, a to není v lidských silách.
Ve skutečnosti se ale nemusíme zabývat každým výrobkem samostatně. Přibližnou odpověď dostaneme, když budeme předpokládat, že veškerý dovoz je jedno nedělitelné zboží, které spotřebováváme buď přímo (dovoz představuje 8 % spotřeby USA) nebo ho využíváme jako vstupy pro americkou produkci (další 3,4 % spotřeby).
Chceme-li získat výsledný zisk z mezinárodního obchodu, musíme pouze zjistit, jak jsou dovozy citlivé v poměru k nákladům mezinárodního obchodu. Pokud je zisk na náklady velmi citlivý, znamená to, že dovozy lze snadno nahradit lokální americkou produkcí a obchodování s dalšími státy se příliš nevyplatí. Pokud se však hodnota dovozu příliš nemění, i když se změní náklady, znamená to, že zboží, které nakupujeme v zahraničí, máme opravdu rádi, a obchod výrazně zvyšuje naši životní úroveň.
V tomto experimentu se pracuje i s určitými odhady, protože hovoříme o zboží, které neexistuje a je složené z tisícovek nesmírně odlišných produktů. Autoři tudíž uvádějí výsledky pro vícero modelových situací: od scénáře, kdy obchodované zboží můžeme nahradit domácím zbožím velmi snadno (což znamená zisk z obchodu ve výši 1 % HDP) až po scénář, kdy je velmi těžké ho nahradit (a pak dostáváme kalkulaci 4 % HDP). Podle Costinota a Rodríguez-Clare je nejpravděpodobnější kalkulace, že Spojené státy mají zisk z mezinárodního obchodu zhruba ve výši 2,5 % HDP.
Samozřejmě, že pro velmi otevřenou ekonomiku Česka či Belgie platí jiná pravidla, protože podíl obchodu na HDP je daleko vyšší. Americká ekonomika je však obrovská a velmi rozmanitá, takže je schopna vyrábět většinu toho, co sama spotřebuje. Kromě toho velká část spotřeby připadá na služby (všechno od bankovnictví po úklid domácností), které se (zatím) neobchodují mezinárodně.
Studie se dočkala i kritiky. Například nezohledňuje fakt, že mnoho amerických společností je závislých na dovozu materiálů (např. oceli a elektronických součástek), které by se doma vyráběly jen obtížně nebo by trvalo je nahradit. Nic to však nemění na tom, že je to zajímavý experiment. | 
