Vážení čtenáři,
před volbami přichází další vládní balíček, tentokrát k bydlení. Má přinést levné půjčky obcím, privátní kapitál penzijních fondů nebo přednostní řízení pro nájemní byty. Nic z toho neuškodí, ale řešení krize bydlení je jinde.
Přicházet s návrhy, které se potkávají s poptávkou voličů, je pro politiky přirozenou náplní práce. Patří k tomu i aktuální nečekaná smršť nápadů, jak vyléčit neduh, který česká veřejnost dlouhodobě hodnotí jako jednu z největších bariér větší prosperity – drahé bydlení.
Koaliční lídři přišli v posledních týdnech hned s několika návrhy včetně prováděcího plánu, jak aspoň některé změny uzákonit ještě do voleb. Hlavní podstatou je větší přísun peněz z veřejných i soukromých zdrojů.
Z prvních náznaků se nezdá, že by záměry šly vyloženě špatným směrem. Jen je potřeba znát detaily a bedlivě vytřídit, co doopravdy pomůže a co je spíš jen předvolební show.
1. Do bytové výstavby mají nově jít zdroje penzijních fondů. Příslušná právní úprava už je napsaná, prostředky střadatelů podle ní půjde nasměrovat do specializovaných nemovitostních fondů nebo přímo do konkrétních stavebních akcí. A to formou nákupu dluhopisů nebo vlastnických podílů v konkrétních developerských projektech.
Jde o zatím nejodvážnější nápad, kam až penzijní fondy, zřízené v principu jako bezpečný nástroj pro správu úspor na stáří, vpustit. Ne každý developerský projekt vyjde a firemní dluhopisy jsou – jak ukazuje praxe – často pro investory pastí.
Tato rizika by profesionální správci penzijních fondů měli umět vyhodnotit. Že by ale jejich zapojení mělo zvrátit bytovou drahotu, je iluze. Chabá výstavba není důsledkem nedostatku peněz, ale těžkopádných povolovacích procedur a malého počtu průchozích projektů.
2. Obce dostanou přístup k novým dotacím a levným půjčkám. Ani tomto bod ale bytovou politiku nespasí. Opět jde o střelbu mimo terč, která možná politicky dobře zní („dáme víc peněz na bydlení“), ale skutečný problém neřeší. Kapitál privátních developerů je obrovský, jak je patrné z jejich stížností, že je v rozletu brzdí zdlouhavé řízení a nedostatek použitelných parcel.
Dělat z obcí a z komunálních politiků přímo stavitele, je navíc hodně diskutabilní idea. Podnikání veřejného sektoru obecně znamená riziko plýtvání a korupce. Obce by se tedy měly držet role těch, kdo poskytují pozemky, zadávají poptávku a zhotovení vysoutěží u firem za co nejnižší cenu.
3. Vznikne další státní fond na bydlení. Zřídí jej Národní rozvojová banka za pomoci unijních peněz. Idea je taková, že fond bude sbírat peníze od privátních investorů (zatím se uvažuje jen o větších institucionálních hráčích, nikoli o drobných střadatelích), pořizovat rezidenční nemovitosti (ať už hotové, nebo ve fázi projektu či výstavby) a provozovat je v režimu takzvaného dostupného nájemního bydlení.
V praxi má jít de facto o byty pro státní zaměstnance, tedy o pokus z titulu úřední moci nějak reagovat na skutečnost, že ve velkých městech je bydlení pro některé profese neúměrně drahé, ale města bez těchto lidí (učitelé, zdravotníci, policisté…) nemohou fungovat.
Jde o zajímavou myšlenku a úplný obrat proti zdejší dlouholeté koncepci, která po privatizaci obecního bytového fondu stojí na tom, že každý se musí o své bydlení postarat sám. Bude potřeba vymyslet, jak omezený počet dotovaných bytů spravedlivě rozdělit. Otázkou také bude, jaký typ projektů pro tento fond zbyde a proč by své pozemky někdo státu uvolňoval, když pro ně při dnešní nouzi snadno najde uplatnění na trhu luxusních bytů s vyšší marží.
4. Nájemní domy se budou povolovat přednostně. Ministr financí Zbyněk Stanjura pro ně slibuje „bypass“ ve frontě na stavebním úřadě, tak aby stavitelé nájemního bydlení mohli předběhnout. Tento záměr už směřuje k podstatě, která spočívá v tom, že ve velkých městech se zkrátka málo staví.
Opět je to ale složitější. Radikálně se do bydlení pustil Andrej Babiš, když ještě jako premiér de facto zadal developerům, ať si sami napíší nový stavební zákon – ve víře, která se mezitím v Česku zakořenila, a sice že stačí regulaci proškrtat a klidit se stavebníkům z cesty. Současná vláda zákon přepsala, doplnila nefunkčním digitálním řízením a výsledek je stále stejný, přinejmenším podle pokračujících stížností developerů a stoupajících cen.
Nikdo si nedal práci s analýzou, proč vlastně povolování staveb v Česku tak dlouho trvá. A jestli neexistuje kompromisní cesta, jak na jedné straně developery zbavit zbytečných regulačních nároků, ale zároveň nehodit přes palubu veřejné zájmy, jako je ochrana přírody, památek a starousedlíků v zahušťované zástavbě.
Stanjura slibuje, že po volbách se stavební řízení pro bydlení zjednoduší a lhůty se zkrátí. Podobně mluví i Babiš, ale oba končí jen u frází, z kterých není nic konkrétního jasné – kromě hrozby, že se kontrolní role úřadů rozdrolí, aby si každý mohl postavit, co kde chce. Jako recept na bytovou nouzi by to možná zabralo, ale snad se povede najít něco rozumnějšího. | 
