Vážení čtenáři,
česká energetika prochází proměnou, na níž závisí naše budoucnost. Pokud ji nezvládneme, ohrozíme svou prosperitu. Jde ale o nákladný proces, u něhož bychom měli každou vydanou korunu dobře zvážit. Místo toho vyhazujeme desítky miliard na neefektivní opatření.
Kroky, které Česko v příštích deseti letech čekají, přijdou na několik bilionů korun. Podle návrhů Státní energetická koncepce a Národního klimaticko-energetického plánu má země do roku 2030 skoro ztrojnásobit dnešní výkon solárních elektráren, vybudovat 1,2 GW nových větrníků a stavět energetická úložiště. Zároveň chce vláda nastartovat výstavbu dvou jaderných bloků. Kvůli útlumu uhlí musíme stavět plynové zdroje, posilovat sítě, přestavovat budovy, dekarbonizovat teplárenství.
Česko se na to vše bude muset víc zadlužit, spotřebitelé se musí připravit na čistší, ale dražší elektřinu. Nechcete to? Marně. Vyhnout se energetické transformaci je nereálné. Změny si vynucuje snaha o dekarbonizaci kvůli klimatické změně i technologický vývoj.
Nemusíte věřit, že spalování uhlí a plynu otepluje zemi a že tomu můžeme zabránit. Ale nemá smysl zavírat oči před tím, že se za loňský rok zvýšil přírůstek obnovitelných zdrojů ve světě meziročně o polovinu. Růst byl rekordní, ale rekordy v přírůstku obnovitelných zdrojů padají každý rok už 22 let.
Změnu netlačí pošetilá Evropská unie, jak by se zdálo z české veřejné debaty. Podle Mezinárodní energetické agentury (IEA) je jejím hlavním tahounem Čína, která sice stále staví fosilní elektrárny, ale zároveň loni zprovoznila tolik solárů jako celý svět o rok dřív a její větrná kapacita stoupla meziročně o dvě třetiny. To vše navzdory ukončování dotací v letech 2020 a 2021.
Dalšími motory jsou podle IEA Spojené státy, Evropská unie, Brazílie a Indie, přidává se Střední východ a severní Afrika. Česko to může těžko ignorovat.
Co ale ovlivnit můžeme, je diskuze, jakou cestou v našich podmínkách jít, jakým tempem a hlavně, jak hospodařit s omezeným balíkem peněz, který na energetickou revoluci máme. Do toho se u nás nahlas pouští málokdo, byť nad některými postupy zůstává rozum stát.
Nevím, jak jinde v Evropě, ale u nás tečou veřejné peníze do velmi neefektivních opatření. Zářným příkladem je přes 50 miliard korun dotací, jež od roku 2021 poslal stát na nové solární instalace.
Výsledkem je nový solární boom: Za tři roky u nás stoupl instalovaný výkon solárů na 3,6 GW, což odpovídá víc jak třem temelínským jaderným blokům. Většina ze 150 tisíc nových instalací jsou ale domácí mikrozdroje. Navíc obvykle vzhledem ke spotřebě domácnosti naddimenzované.
Jejich průměrná velikost je kolem 10 kWp, což se na místě spotřebuje jen výjimečně. Byť je většina dotovaných systémů vybavena bateriemi, i tak posílají ve slunečných dnech do sítě přetoky. Deformuje to energetický trh, což zdražuje výslednou cenu elektřiny ze sítě pro koncové spotřebitele.
„Než dotovat 10kilowattové domovní soláry, to už by bylo efektivnější podporovat, aby každý dům v Česku měl solár o dvou kilowattech a malou akumulaci,“ říká analytik ze skupiny Sev.en Energy Radek Jirků. „Pokud bychom měli všechny rodinné domy pokryty, mohli bychom pak třeba motivovat k dalším dvěma kilowattům. Místo toho u nás hrstka bohatších investovala do nevyužitelné instalace, kterou jim fakticky zaplatila chudší část populace skrze vysokou cenu emisních povolenek. Není to komické?“ ptá se Jirků.
Mně dotační smršť do solárů spíš než komická přijde – odpusťte to slovo - blbá. Je prokázáno, že dotace výrazně prodražují všechny služby a dodávky. Z vlastní zkušenosti vím, jak samy dodavatelské firmy tlačí solárníky k naddimenzovaným instalacím, z nichž mají větší zisk za stejnou práci. Jde to na vrub státu, takže to zdánlivě nikoho nebolí.
Solárů bude do budoucna každopádně přibývat u nás i v sousedních zemích. Je to globálně nejrychleji se rozvíjející energetická technologie, a navíc ji tlačí politika. Jen u nás začíná solární boom drhnout. Potenciál střech rodinných domů se pomalu vyčerpává a má-li mít fotovoltaika efekt pro dekarbonizaci, měla by mít také podobu velkých parků. Jenomže větší investoři od ní začínají dávat ruce pryč.
Rostoucí podíl solárů přináší stále častěji nárazové propady cen elektřiny na trhu, přebytky navíc zatěžují sítě. V Německu už jejich správci běžně v létě soukromé i komerční fotovoltaiky vypínají. Ničí to návratnost solárních projektů, dotace nedotace. A tak sílí volání po ještě větší míře podpory, kterou by stát dával nejen na investici, ale i na provoz solárů.
Zatím to čeští ministři odmítají, ale pokud budou chtít příští vlády plnit cíle, jež hodlá současný kabinet vtělit do Národního klimaticko-energetického plánu (což je závazný eurounijní dokument, jehož plnění bude Brusel vyžadovat), těžko se to bez tučnějších dotací obejde.
Aby velká solární kapacita dávala alespoň trochu smysl, musí ji doplňovat masivní kapacita akumulační. Jenomže domácí baterie situaci nezachrání, velká bateriová úložiště jsou extrémně drahá a při akumulaci v podobě vodíku se příliš mnoho vložené energie ztrácí. „Nejefektivnější způsob akumulace by v našich podmínkách představovaly přečerpávací elektrárny,“ říká analytik Jirků.
S hustou sítí přečerpávacích elektráren počítali už socialističtí plánovači. Dnes máme tři menší přečerpávačky v Dalešicích, Štěchovicích a na Černém jezeře a jednu větší na Dlouhých stráních v Jeseníkách. Zatracovaná i obdivovaná elektrárna s horní nádrží v „uříznutém kopci“ má výkon 650 MW a dokáže za necelých šest hodin vyrobit 3,7 GWh elektřiny. Po této době je vodní baterka „vybitá“ a potřebuje znovu čerpat vodu do tisícimetrové nadmořské výšky.
„Budeme-li mít v přečerpávacích elektrárnách například k dispozici 5000 MW s kapacitou 15 hodin, pak se tzv. solární sedlo (doba, kdy lze využívat solární elektřinu) roztáhne do celého dne po několik měsíců v roce. Koeficient využití solárů by se zvedl z dnešních 12 klidně až na 40 procent,“ říká Jirků.
To by už podle něj reálně sráželo cenu dlouhodobých kontraktů na burzách, z levné solární elektřiny by těžili všichni spotřebitelé a výstavba přečerpávacích elektráren by mohla z Česka udělat dokonce jakousi baterku střední Evropy.
Dovedete si ale u nás představit schvalování a stavbu nových umělých jezer v horách? Ministerstvo životního prostředí, pravda, letos vytipovalo šest vhodných lokalit pro stavbu přečerpávaček na stávajících přehradách. Mohl by na nich vyrůst dvojnásobek výkonu Dlouhých strání, stavět by mohla státní Povodí Vltavy a Labe nebo ČEZ. Úvahy jsou ale stále na papíře a obávám se, že tam i zůstanou. Jednodušší je prostě dotovat střešní soláry.
Možná si řeknete, že solární boom dává smysl alespoň z hlediska té kýžené dekarbonizace. Tak, jak u nás za desítky miliard korun probíhá, ale ani to moc neplatí. „Dotace do mikrozdrojů není z hlediska dekarbonizace nákladově efektivní. Pro vysoký stupeň dekarbonizace budou nutné velké fotovoltaické instalace o desítkách až stovkách MW, větrníky a v podmínkách České republiky především jaderná energie,“ říká Michal Macenauer, strategický šéf poradenské firmy EGÚ Brno.
Podle energetiků by také pomohlo, kdyby české soláry ve větší míře doplňovaly větrníky. Vítr se může s fotovoltaikou dobře doplňovat, navíc – jak tvrdí Radek Jirků – dokáže dokonce na rozdíl od dnešních solárů i snižovat cenu elektřiny pro koncové spotřebitele. Větrné elektrárny se u nás ale téměř nestaví, schvalování je příliš komplikované a k roku 2030 vláda plánuje jen 1,2 GW nových větrníků.
Výstavba jádra sice startuje, ale vysoký podíl solárů bude jeho ekonomiku výrazně zhoršovat. Když svítí slunce, vytlačuje levná solární elektřina z trhu produkci všech ostatních zdrojů a zhoršuje návratnost do jejich výstavby.
Soláry se přes to všechno prosazují a prosazovat budou. „V budoucnu bude fotovoltaika instalačně mnohem levnější, soláry budou svůj provoz přizpůsobovat ceně elektřiny na trhu a budou se běžně a často vypínat,“ říká Macenauer. Nebude to podle něj vadit, vysoký solární podíl pokryje spotřebu i v době, kdy není počasí úplně ideální. A solární elektřina je prostě při silném osvitu bezcenná.
Pak ale vůbec nedává smysl, pokud Česká republika právě do solárů, navíc těch malých na střechách, vrhá desítky miliard korun ze společného měšce.
„Stavět další fotovoltaiky je a na dlouhou dobu bude neekonomické. Vezměme ty peníze na jejich podporu a investujme je do jediné technicky smysluplné akumulace, jakou je přečerpávací elektrárna. Nebo do stabilního zdroje, jakým je jádro. Nechme Německo, ať dotuje a staví soláry, i tak budeme moci v době slunečního svitu využívat nulových cen elektřiny, které ale zaplatí oni,“ navrhuje Radek Jirků.
Levná německá solární elektřina se k nám dostane tak jako tak a Němci za odběr svých přebytků budou jen vděční. A čím víc budeme mít vlastní jaderné elektřiny, tím méně akumulace budeme potřebovat, takže ušetříme jak na solárech, tak na akumulaci. Dekarbonizace neutrpí, jaderky jsou nízkoemisní stejně jako obnovitelné zdroje.
Jenomže pochybuji, že tohle volání někdo vyslyší. Z ministerstev životního prostředí i průmyslu mi na mé dotazy napsali, že jsou s rozvojem solární energetiky v Česku zcela spokojení. A tipuji, že na ni chystají další desítky miliard korun, které by se daly mnohem smysluplněji využít na jádro, energetické úspory, vítr nebo ty přečerpávačky. | 
