Vážení čtenáři,
nová evropská politická reprezentace řeší, jak dál s Green Dealem. Sílí hlasy, že jej bude třeba změkčit, protože snaha o rychlou dekarbonizaci likviduje evropský průmysl, zdražuje energie a zvyšuje sociální pnutí. Ale na zásadní obrat to nevypadá.
Při debatě o klimatické politice padají donedávna nezpochybnitelná tabu. Je to vidět na snaze odsunout termín zákazu prodeje aut se spalovacími motory za rok 2035. Zároveň ale nikdo otevřeně nezpochybňuje hlavní cíl, k němuž Green Deal směřuje: dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050.
Závazek vychází z mezinárodních dohod, stvrzených Kjótským protokolem z roku 1997 a o osm let starší Pařížskou dohodou. Téměř 200 států tehdy slíbilo, že do roku 2050 zastaví lidmi způsobený růst emisí skleníkových plynů, aby se udrželo globální oteplování pod 1,5 stupně Celsia. Část signatářů mezitím odpadla, Evropa však zůstává v odhodlání pevná a globální dekarbonizaci chce dál vést.
Letos na toto téma vyšel zajímavý text s českou stopou. Kanadský vědec českého původu Václav Smil, autor řady knih o energetice, životním prostředí, technologiích a vývoji společnosti, zveřejnil esej nazvanou Na půli cesty mezi Kjótem a rokem 2050. Pro greendealové stratégy je to inspirativní četba.
Smil na necelých 40 stranách konstatuje velmi malý pokrok, jehož lidstvo dosáhlo ve snižování emisí od přijetí Kjótského protokolu. A na řadě konkrétních čísel dokládá, že je uhlíková neutralita do půli století nedosažitelná. I když se o ni snaží Evropa, Velká Británie, Spojené státy, Kanada a dnes už i Čína, celkové emise neklesají. Naopak, od Kjóta do loňska stoupla celosvětová spotřeba fosilních paliv o 55 procent. A podíl uhlí, plynu a ropy na spotřebě energie se snížil jen málo – z 86 na 82 procent.
Pokud by měla dekarbonizace zrychlit, aby se splnil kjótský závazek, musela by se do roku 2050 převést na vodu, vítr, slunce či jádro výroba elektřiny v objemu 700 exajoulů. To podle Smila odpovídá třeba 38 tisícům obřích hydroelektráren, jakou nedávno dokončila kanadská společnost BC Hydro v Britské Kolumbii.
Kromě elektráren by bylo třeba dekarbonizovat i řadu průmyslových procesů včetně „čtyř pilířů civilizace“, jak Smil nazývá výrobu oceli, plastů, hnojiv a cementu. Dále vytápění a ohřev vody, jež představují asi 30 procent konečné spotřeby fosilních paliv. A dopravu. Té nákladní, dálkové a námořní se přitom dekarbonizace zatím téměř nedotkla, řešení se teprve hledá.
Znamenalo by to mimo jiné náhradu 1,5 miliardy spalovacích motorů v autech, elektrifikaci asi 50 milionů traktorů a přes 100 milionů zavlažovacích čerpadel. Náhradu půl miliardy plynových kotelen. Museli bychom vymyslet, čím pohánět téměř 120 000 obchodních lodí, jež dnes jedou na mazut či naftu. A také asi 25 tisíc tryskáčů létajících na kerosin. „Na to vše máme jednu generaci, přibližně 25 let,“ píše Smil.
Hodně nadějí se vkládá do bezemisního vodíku. Ovšem jen výroba zelené oceli a zeleného čpavku – což je základní surovina pro výrobu umělých hnojiv, bez nichž by podle Smila Země neuživila polovinu dnešní populace – by potřebovala každý rok 135 milionů tun zeleného vodíku. Dalších 500 milionů tun by ho do roku 2050 bylo třeba pro dekarbonizaci jiných průmyslových odvětví od sklářství po potravinářství, a dále pro dopravu a energetiku. Jenomže v roce 2022 celosvětová produkce nízkoemisního vodíku dosahovala sotva jednoho milionu tun.
Mezinárodní energetická agentura IEA odhaduje, že do roku 2030 stoupne produkce zeleného vodíku asi na 38 milionů tun, pokud budou dokončeny všechny plánované projekty. Smil ale upozorňuje, že polovina z nich je zatím ve fázi studií proveditelnosti nebo rané realizace, skutečně se staví pouhá čtyři procenta. A řada nadějných projektů, jako je třeba španělská vodíková gigatovárna HyDeal España, původně projektované elektrolyzéry zmenšuje.
Pak tu jsou finanční náklady. Smil nepopírá, že nové technologie budou s rostoucím rozsahem zlevňovat. „Nový nefosilní globální energetický systém by měl být celkově úspornější, ale o kolik, to se teprve ukáže,“ píše. Zatím velké úspory vidět nejsou. Například celkové náklady na výrobu elektřiny (tzv. LCOE) u solárních parků s 28procentní využitelností (v Česku je roční využitelnost solárů sotva poloviční) budou podle Smila pouze o devět procent nižší než u plynových elektráren.
Náklady na produkci větrných parků na moři s akumulací mají být dokonce i v budoucnu třikrát vyšší než u výroby z plynu. Produkce z pokročilých jaderných reaktorů kolem roku 2027 v Severní Americe vychází nákladově třikrát hůř než plyn. Dekarbonizace je prostě drahá, a ne všichni signatáři Pařížské dohody na ni mají. A tak by podle Smila na dosažení uhlíkové neutrality v roce 2050 musely bohatší země v příštích 26 letech ročně vydávat 20 až 25 procent svého HDP.
„Pouze jednou v historii – když potřebovaly vyhrát druhou světovou válku – vynaložily USA a Rusko vyšší podíl svého ročního HDP, to ale dělaly jen po necelých pět let,“ podotýká česko-kanadský vědec.
Smil už loni vysvětloval pro SZ Byznys, že globální oteplování je celosvětový problém, který nelze vyřešit lokálně. Zdůrazňuje to i v letošním textu a dodává, že většinu z dekarbonizačních břemen přesto ponese jen malé množství lidí z bohatších států, ostatní na to prostě nebudou mít.
Další překážkou dekarbonizace je geopolitika. Smil vysvětluje, že hlavní znečišťovatelé, jimiž jsou Čína, Spojené státy a Kanada, Evropská unie, Rusko, Indie a bohaté arabské země, mají protichůdné zájmy. Čína soupeří s Amerikou o pozici nejvlivnější mocnosti. Rusko je de facto ve válce se Západem a jeho jinak slabá ekonomika stojí a padá s exportem uhlovodíků. Indie se pokouší napodobit čínský hospodářský vzestup. Jenomže Evropa má kromě dekarbonizace i další priority: obnovit obranyschopnost i konkurenceschopnost a zachovat sociální vymoženosti.
Pak je tu Afrika, kontinent na počátku rozvoje, jehož vlády považují fosilní paliva za nástroj boje proti chudobě. Až tři miliardy lidí v rozvojovém světě stále získávají energii z biomasy, dosud se jich nedotkla první energetická transformace, tedy přechod od energetického využití dřeva ke spalování uhlí, ropy a plynu. Právě uhlí před 200 lety nastartovalo průmyslovou revoluci a nebývalý vzestup životní úrovně lidstva. I proto Smil předpokládá, že globálně spotřeba fosilních paliv bude dál stoupat.
Podobně skepticky jako Václav Smil vidí budoucnost uhlíkové neutrality i řada českých expertů. „Stoprocentní dekarbonizace v první polovině století je absurdní a nesplnitelný politický cíl,“ říká Michal Macenauer, strategický šéf EGÚ Brno. „Podíl fosilní energie na celkové spotřebě je v EU pořád okolo 70 procent. Až 35 procent celkové spotřeby primárních zdrojů činí ropa a ropné produkty v dopravě, kde bude dekarbonizace velmi složitá a mnohem pomalejší než v elektroenergetice. Procesy v zemědělství, odpadovém hospodářství a průmyslu činí přibližně 18 procent celkových emisí a také v této oblasti bude velmi nesnadné dekarbonizovat,“ dodává.
Evropa podle něj nebude schopná splnit cíl Green Dealu ani kvůli stavu veřejných financí. „Možné by to bylo, jen pokud bychom přešli na jakýsi typ válečného řízení společnosti a byl to náš jediný cíl, hlava nehlava. Ale na EU připadá přibližně jen osm procent celkových světových emisí a s postupující dekarbonizací to bude čím dál méně. Naše snaha, čím dál dražší, tedy bude čím dál méně efektivní,“ upozorňuje Macenauer.
O té snaze se právě rozhoduje. Končící Evropská komise navrhla na jaře přijmout nový dílčí závazek, který má vést k uhlíkové neutralitě v půli století – snížení emisí k roku 2040 o 90 procent proti roku 1990. Doporučila to i přesto, že je dnes prakticky jisté, že se nepodaří splnit ani předchozí cíl, totiž 55procentní pokles emisí k roku 2030. Podle Macenauera je 90procentní pokles emisí do roku 2040 zcela nedosažitelný, za reálný považuje přibližně 65procentní snížení.
Nově vznikající Evropská komise a europarlament budou muset 90procentní závazek pro další dekádu buď potvrdit, nebo přehodnotit. Pokud bude přijat, musí politici následně chtě nechtě chystat legislativu, která ještě víc zdraží lidem i firmám emise, tedy fosilní elektřinu, teplo a pohonné hmoty či průmyslové produkty s vyšší emisní stopou. Bude také třeba sehnat miliardy eur na podporu zelených inovací a projektů, což by znamenalo omezit jiné výdaje. Státy by si měly také připravovat oněch 20 procent HDP na zelené investice.
Pokud EU nový 90procentní závazek nepřijme, fakticky přizná, že vzdává hlavní cíl Green Dealu, tedy uhlíkovou neutralitu v půli století. Na globální oteplování by to nemělo valný vliv vzhledem k malému evropskému podílu na globálních emisích. Druhou energetickou transformaci, tedy přechod od fosilních zdrojů k nízkouhlíkovým, by to nezastavilo, ta je už v běhu. Ale zpomalilo by ji to.
Čeští politici, kteří budou rozhodovat o naší pozici v jednání o dalším osudu Green Dealu, nejambicióznějšímu zelenému plánu na světě stále věří. „Scénáře připravované na úrovni EU i Česka ukazují na možnost dosažení klimatické neutrality do 2050 s přijatelnými socio-ekonomickými dopady a s řadou významných vedlejších přínosů,“ říká ministr životního prostředí Petr Hladík. Splnění Green Dealu podle něj přinese snížení energetické závislosti, ochranu ovzduší a zdraví občanů.
„K tomu je nezbytná úplná dekarbonizace energetiky a zásadní snížení emisí ve všech odvětvích hospodářství,“ dodává Hladík. Tam, kde je dekarbonizace obtížná, bude podle něj třeba CO2 zachytávat a ukládat pod zem. „Rozvoj těchto technologií je potřeba urychlit a včas zajistit infrastrukturu pro přepravu CO2. Stejně tak potřebujeme rozvoj infrastruktury pro obnovitelný vodík a biometan. V krátkodobém horizontu se soustředíme na výstavbu obnovitelných zdrojů, posílení přenosových a distribučních sítí a akumulace, důležitý bude i další rozvoj jádra,“ vypočítává.
Ani Lukáš Vlček, nový šéf resortu průmyslu a obchodu, pod nějž spadá energetika, o Green Dealu nepochybuje. „Uhlíková neutralita v roce 2050 je reálná, je k ní však nutná významná modernizace všech aspektů evropské společnosti a hospodářství. Důvodem jsou nezpochybnitelné změny klimatu, které mají negativní dopady na přírodu i kvalitu života a přinášejí hospodářské škody,“ říká. Uznává, že 25 let na dosažení uhlíkové neutrality „není mnoho času“, ale věří v její dosažitelnost „v kontextu sociální rovnováhy“.
Lukáš Vlček vidí v Green Dealu také šanci pro český průmysl. „Dosažení uhlíkové neutrality chápu nejen jako důležitý cíl z pohledu životního prostředí, zajištění dostatku potravin a adaptace na změny klimatu, ale také jako hospodářskou příležitost a vytvoření nových, dobře placených pracovních míst. Sociální kontext je důležitý,“ prohlásil.
Podle Hladíka je i nový dílčí závazek 90procentního snížení emisí do roku 2040 „představitelný“. Česko ale před jeho přijetím bude chtít od Evropské komise dopadové studie na jednotlivé sektory i státy. „Chci znát i potřebné investice a zdroje financí. Jako vláda zároveň požadujeme, aby analýzy a čísla připravili ministři pro klima a finální číslo bylo dáno dohodou premiérů na Evropské radě,“ uvedl.
Já si jen si říkám, jestli by politici před rozhodováním o Green Dealu neměli číst Václava Smila… | 
