|
|
|
|
Hezký den, ma.
Mottem Kuchařky pro dceru i všeho, co dělám, je rčení, že láska prochází žaludkem.
Trochu jsem si to kdysi rozšířila a tvrdím, že se to týká nejen lásky milenecké, partnerské, rodičovské či sourozenecké, ale také lásky k vlasti.
Od minulého týdne nic není a nebude jako dřív. A já najednou tu svou lásku k vlasti vnímám v mnohem zvýšené míře. Jsem hrdá, že patřím k národu, který věří nejen v dobro na talíři, ale ještě víc věří v dobro mezi lidmi a nebojí se to ukázat celému světu.
Doposud jsem lásku k vlasti, která prochází žaludkem, vnímala spíše tak, že kdo má rád naši zemi, má rád i naše jídlo. Taky trochu tak, že nás naše země dovede stále překvapovat místními recepty, specialitami, chutěmi. Nadšeně podporuji, oprašuji a hýčkám původní české recepty. Ale najednou se tenhle význam jeví jako malicherný.
Pár dní jsem proto váhala, zda má smysl dál zveřejňovat nové recepty na blogu Kuchařky pro dceru, na Facebooku a na Instagramu, když se všechno podstatné upíná k tomu, co se děje na východ od nás. K tomu, jak to zastavit a jak co nejúčinněji pomoci. Kam odeslat finanční dary, kam donést hmotnou pomoc, kde se zapojit.
Obyčejné jídlo a běžný život jako by se mezitím děly mimochodem. A přesto všechno v nich jde najít novou hybnou sílu, zejména pro další dny. Když totiž lidé dělají nebo prožívají něco společně, když usilují o společnou věc a nakonec za společným cílem dojdou, vzbuzuje to obrovské pocity hrdosti a sounáležitosti.
Proto si myslím, že má smysl dál pokračovat v tom, co dělám. Soudržnost a pospolitost budeme ještě potřebovat. Tak proč se nesejít u nového receptu? Jeden další tedy pro tebe opět mám a je nejen postní, ale i rychlý, jednoduchý a přesto lahodný:
Buďme spolu. V myšlenkách, v pomoci i u jednoho stolu.
Florentýna
|
|
|
|
|
|
|
|
